I. kapitola
I. kapitola
„Nespi! Probuď se! Musíš vstát! Blíží se..." znělo mi pořád dokola v hlavě. S hlasitým výkřikem jsem se probudila. Byla jsem spocená a vyděšená. Po čele mi tekly kapičky potu. Rychle jsem vstala. Zapotácela jsem se. Před očima jsem měla jen tmu a nic víc. Chvíli jsem stála. Po chvilce jsem uviděla obrysy mého pokoje. Nahmatala jsem župan, který jsem měla přehozený přes postel. Rychle jsem si ho nandala a vyšla jsem z pokoje. Zamířila jsem do koupelny.
Automaticky jsem nahmatala spínač. Jak cvaknul, světlo se rozsvítilo. Přistoupila jsem k umivadlu a opřela se o něj. Zadívala jsem se do svého obrazu v zrcadle. Pod očima jsem měla velké kruhy, oči jsem měla prolité krvý a tváře jsem měla bledé jako stěna. „Proč se mi ten sen zdá pořád dokola? To to nemůže skončit!" Klesla jsem k zemi a hlavu jsem zabořila do dlaní. Z očí se mi začali valit slzy. V hlavě se mi začínal znovu oběvovat scénář, který se mi zdál poslední měsíc každý den.
Děvče stojící na kraji útesu. Vyděšeně se otáčí za sebe. Nevídím, na co s pořád otáčí, ale v jejích očích se dá vyčíst velký strach. Ustoupila o krok zpátky. Slyším hlas jak říká: „Pojď blíž! Nic se ti nestane. Jen pojď..." Ta dívka má na tvářích velké krvavé šrámy, stejně tak i na rukách a nohách. Ještě jednou se otočila na neznámou postavu a skočila do řvoucího moře...
„Ne!" Vykřikla jsem. Do očí mi vhrkl další nápor slz. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Už se ti zdál znovu ten sen?" Ve dveřích stála moje maminka. Vzhlédla jsem na ní s očima plných slz. Přistoupila ke mně a objala mě. „Hm. Mami já se bojím i jít spát," řekla jsem a začala jsem ještě víc brečet. „Neboj. Jednou každý sen skončí. Výš co mi moje mamka dělala, když jsem byla malá a měla jsem zlý sen?" Zeptala se mě. „Udělala mi hrnek čokolády," řekly jsme obě na stejně. I přes slzy jsem se začala smát.
Stoupla si a podala mi ruce, abych se mohla rychleji postavit. Ochotně jsem její ruce přijala. Když jsem stála, setřela jsem si rukama slzy, které mi začínaly zasichat na tvářích. Rozešla jsem se po schodech dolu za mamkou do kuchyně. Mamka přistoupila ke špajzu a vytáhla čokoládu. Když jsem vešla do kuchyně, tak jsem si sedla ke stolu a sledovala mamku jak připravuje dva hrnky teplé čokolády.
Zanedlouho přede mnou stal hrnek teplé čokolády. Ochotně jsem si hrnek přitáhla k sobě. Mamka si sedla naproti mě a čekala. Pomalu jsem začala usrkávat z hrnku. Podívala jsem se na mamku. „Opravdu tam nechceš chodit? Pomohlo by ti to," podívala se na mě starostlým pohledem. Znovu jsem sklopila oči a távala jsem se na tmavě hnědou čokoládu. „Já tam nechci chodit. Už teď se mi všichni smějí. Dokážeš si představit jak by se mi smáli, kdybych tam začala chodit? Ne díky fakt ne," pronesla jsem smutným tónem. Přitom jsem nevzhlédla od hrnku.
„Dobře jak chceš, ale ty moc dobře víš, že by ti to pomohlo," při těch slovech mi přejel mráz po zádech. Možná by mi dokázal pomoct, ale silně pochybuju. Bůhví, co to má znamenat. Ale určitě něco špatnýho, protože když jsem šla po městě a potkala jsem jeptišky, tak rychle nahmataly své kříže a pořád dokola opakovali nějaké motlitby. Od té doby se pokouším každé jeptišce obloukem vyhnout.
Jakmile to dořekla usrkla teplou čokoládu a podívala se z okna. Vzhlédla jsem od hrnku. Na její váři jsem viděla starost a obavy. Jakmile si všimla mého pohledu okamžitě se snažila rozhovor namířit jiným směrem. „No a co hodláš dělat? Za týden máš konec školy a hurá na prázdniny."
„Mám domluveno s Lenou, že půjdem do města. Nakupovat a další takový ty blbosti," řekla jsem naprosto nepřítomně. „Aspoň se odreaguješ. Potřebuješ to..." povídala dál, ale jí už nevnímala. Byla jsem myšlenkama úplně někde jinde...
Před očima jsem neviděla známou kuchyni, ale velký, hustý, tmavý les. Všu byla velká tma. Otočila jsem se. Nikde nebylo ani náznaku života. Začal foukat vítr. Přejel mi mráz po zádech. Začala jsem těkat pohledem sem a tam. Začala jsem propadat panice. Udělalo se mi černo před očima. Chytla jsem se za hlavu.
Když jsem ale znovu otěvřela oči seděla jsem v kuchyni. Mamka mě pozorovala nervoznim pohledem. Položila jsem hlavu na stůl. „Začíná se to zhoršovat... Měla by jsi tam jít. Moc by ti to pomohlo," dořekla a zvedla se. Vstřebala jsem každý její slovo. Začala jsem sama sebe přesvědčovat, že bych tam měla jít. Zvedla jsem hlavu. „Mami. Dávám tomu ještě týden a potom bude po tvým," jakmile jsem to dořekla zvedla jsem se ze židle a šla ke dveřím. „To jsem ráda dítě moje, že jsi konečně přistoupila ke správné věci."
„Jdu si lehnout," víc jsem neřekla a zmizela jsem za dveřmi. Šla jsem pomalu po schodech do svého pokoje. Takže já budu chodit k psychoušovi? To se mi snad jenom zdá! Jsem měla nějaký chvilkoví úlet ne? Já se taky na to můžu vykašlat. Při nejhorším tam nebudu chodit, přemítala jsem pořád dokola v hlavě. Jakmile jsem došla do pokoje tak jsem přistoupila k počítači a zapla ho. To jsem dělala úplně běžně.
Sice jsem nevěděla co tam budu dělat, ale dobře jsem se u něj vždycky odreagovala. Podívala jsem se na budík, který stál nad postelí. Pět ráno, skvělí, pomyslela jsem si. Zatímco se počítač spouštěl, tak jsem se oblékla a učesala. Než jsem byla hotová počítač už běžel.